Osud někdy pejsky a kocourky zavane do míst, které nikdo z nich nezná a zažívat nechce. Z různých důvodů jsou tyto zvířátka odchycena, nebo majitelům odebrána a odvezena do nejbližších útulků. Dostanou sice střechu nad hlavou, jídlo, pití a veterinární péči, ale láska navíc se tu jaksi nerozdává. Zvířátek je mnoho a ošetřovatelé se snaží na nich neulpívat a citově se příliš nevázat, je to práce. Dostávají tak to základní, co k životu potřebují.

Nedostávají, co by si přáli, po čem touží, o čem sní. Lásku, pohlazení, podrbání za uchem, hozený klacek v parku, dobroty za odměnu a tu měkoučkou postel páníčka, za kterého by položili život.

Uvízli na cestě mezi před a po. Čekají den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Jsou smutní, když někdo přijde a zase odejde. A to se tak těšili, tak hezky vrtěli ocáskem a poskakovali, jen aby se zalíbili novému páníčkovi a mohli odsud pryč. Zase nic, tak snad příště. Další příště je za dlouho, a to už bývají skleslí, odevzdaní, začínají se smiřovat se svým osudem. Proč, co provedli? Jen se prostě nenarodili pod šťastnou hvězdou.

A přitom oni si přejí jediné, nový DOMOV. Svůj pelíšek, misku a páníčka, pro kterého by udělali cokoliv. Všechny tyto zvířátka po tom touží a chtějí být volné, proběhnout se, vyválet v trávě a třeba i zmoknout, jen aby byli s hodným páníčkem, který je má rád a láskyplně je doma vysuší. Kocourek by radostí předl a vrněl nahlas tak, aby ho bylo slyšet, že je moc spokojený. A potom by ulehl do klína svému zachránci.

Zvířátka čekající, jaký los jim padne. Snící o pelíšku a svých kamarádech, jak tropí hlouposti, okousávají boty, škrábou sedačku, nebo někde poblíž slintají nad vůní nedělního oběda.

Když se dostanou do pečující a láskyplné rodiny, stane se jejich nové místo domovem. Už nikdy se nebudou chtít zatoulat nebo dostat do zlých rukou cizích lidí. Svého páníčka budou láskou olizovat a budou mu vždy nablízku, aby věděl, že jsou mu věrní, děkují mu, jsou tady pro něj a nikdy nezapomenou.