Z pozice učitelů jsou domácí úkoly prostě prostředkem, jak zajistit, že dítě si probíranou látku připomnělo i jindy než pětačtyřicet minut denně. Například přírodopis mají děti jen dvakrát týdně, a pokud nemusejí zbytek času dělat nic jiného, tak látku v hlavě týden neudrží. Nejde o nějaké týrání nebo o snahu dohnat, co se v hodině nestihlo, ale o záměr pomoci dětem se vzdělávat kontinuálně. Učitelé argumentují tím, že děti, které opakování potřebují, by si opakovaly stejně, a úkoly jim pomáhají dělat to efektivně. Navíc, úkoly vedou děti ke zodpovědnosti, k tomu, že na světě existují nějaké povinnosti, které se musejí dodržovat. I rodiče mají své pracovní povinnosti, a často musí pracovat i doma, takže takový úkol je vlastně perfektní příprava na pracovní život.
 
Chceme ale dělat z dětí malé dospělé? Opravdu je nutné, aby sedmileté dítě po příchodu domů místo odpočinku a her řešilo ještě domácí povinnosti? Už takhle spolu dnešní rodiny tráví málo času, a úkoly z tohoto společného času ještě ukrajují. Navíc, domácí úkoly jsou povětšinou práce hlavně pro rodiče, kteří musejí dohlédnout, že je školák opravdu udělá. A ti, co by to potřebovali nejvíce, se na to stejně nejspíše vykašlou. Domácí úkoly tak jen prohlubují propast mezi premianty a těmi ostatními. Ničemu nepomáhají, protože většina třídy je stejně od někoho opíše, a jen děti stresují.

Co s tím? Domácí úkoly ve stylu drilu „spočítej třicet úloh“ jsou opravdu k ničemu. Pokud mají domácí úkoly být k něčemu, měly by rozvíjet osobnost dítěte. Takže třeba vedení deníku do hodin češtiny, řešení logických hádanek pro matematiku nebo pozorování přírody do hodin přírodopisu. Školák bude aplikovat své znalosti, rodič nad ním nebude muset stát s bičem, a navíc se i hůře opisují. Prostě úkoly, které dítě bude chtít plnit, a které nebudou jenom otravná povinnost.